V různých zdrojích nacházím rozličné informace o tom, kolik těhotenství skončí záhy poté, co vznikne. Některé prameny udávají, že zanikne větší část ze všech těhotenství, která se založí. Počítají do toho i velmi brzký konec, kdy se oplodněné vajíčko vůbec nezahnízdí a odchází pryč zhruba v termínu menstruace, nebo jen o něco později. Takovému těhotenství se říká biochemické a předpokládá se, že o něm mnoho žen vůbec neví. Zde si troufnu podotknout, že ve chvíli plánovaného těhotenství a v době, kdy těhotenský test seženete v každé lékárně či drogerii, se i o biochemickém těhotenství veliká část žen každopádně dozví. Oproti tomu jsem se jinde dočetla, že většina těhotenství, která vzniknou, skončí porodem. A pak si vyberte. Já se držím optimisticky spíše druhého konstatování, to však nemění nic na tom, že spontánní potrat existuje a zasahuje do našich životů, ať chceme, nebo ne.
Moc se na to dítě neupínejte
I takhle může znít dobře míněná rada v ordinaci gynekoložky. Jste v prvním trimestru, stát se může cokoliv, moc na to nespoléhejte. (Převzato z reálného života z jedné ordinace v českých luzích a hájích.) Takové doporučení považuji za zcestné na vícero úrovních. Zaprvé – nepřijde mi vhodné, aby kdokoliv nastávající matce doporučoval, jak se ohledně svého dítěte má nebo nemá cítit. Rozumím tomu, že se lékařka zřejmě snaží nějakým způsobem ochránit ženu před případnou bolestí ze ztráty (nebo sama sebe před náročnými emocemi klientky), ale představa, že po těchto slovech bude brát čerstvá těhotná své těhotenství na lehkou váhu, je přinejmenším naivní. Zadruhé – bylo prokázáno, že i tak drobné nuance, jakými je postoj ženy ke svému jen dny či týdny starému maličkému miminku v břiše, může ovlivnit jeho další vývoj (Průvodce přemýšlivé ženy na cestě k lepšímu porodu – Henci Goer). Pokud tyto řádky nyní čtete s vědomím, že jste byla z jakéhokoliv důvodu ke svému děťátku v prvním trimestru citově vlažná, rozhodně to není důvod k tomu, abyste propadla panice. Na vývoji se podílí i spousta dalších faktorů a vaše dítě nečeká temná budoucnost jen proto, že první trimestr neproběhl právě vzorově. Avšak je dobré nad věcmi uvažovat komplexně, a předtím, než budeme (v dobré víře) někomu něco radit, přemýšlet.
Je v pořádku milovat shluk buněk
Každá žena to má jinak. I každý muž to má jinak. Nikdo nedovede s definitivní platností říct, odkdy je dítě dítětem. Odkdy zkrátka můžeme prohlásit nenarozené dítě za člověka. Kdy je ten pravý den, kdy je ta správná hodina? Když se spojí spermie s vajíčkem? Když začne tlouct srdíčko? Když začne dítě kopat? Jistě. Existují nějaké stanovy pro schválení interrupce. Jsou hranice, odkdy lékaři zachraňují nezralé děti, které musí přijít na svět skoro o polovinu dříve, než jaká je průměrná délka těhotenství. Ale dává nám toto uspokojivé odpovědi? Jinak se na to bude dívat věřící člověk, jinak pragmatik. Jinak ten, kdo nikdy nerodil, jinak ten, kdo potratil, jinak ten, kdo na dítě čekal mnoho let. Každý jinak. A nic z toho není dobře nebo špatně. Za sebe však říkám, že špatné je to, abychom ženě vnucovali naši představu o tom, jak málo má dotyčná milovat ten zázrak, který se jí odehrává v břiše. Je to velmi soukromá, intimní věc, a naše slova stejně nic nezmění. Člověk se neodmiluje jen proto, že mu to někdo druhý poradí. Žena nepřestane cítit lásku k embryu na základě toho, že bude strašena, že to nemusí dopadnout podle jejích představ. Bolest ze ztráty nebude menší jen proto, že se snažíme předstírat, že těhotenství v prvním trimestru není.
Kdy informovat okolí?
Okolí o svém těhotenství říkáme až na konci prvního trimestru. Blízkým osobám někdy i dříve. A víme vlastně proč? Zvyk pochlubit se krásnou zprávou až po prvních třech měsících se zakládá na logickém opodstatnění – chceme do světa svoji radost oznámit až poté, co pominou největší rizika, a šance, že vše skončí zdárně, dosahuje vysokých hodnot. Jedná se však pouze o zvyk a je na každém páru, jak se rozhodne. Jakákoliv volba je legitimní – můžete dát na Instagram fotku čerstvého těhotenského testu, nebo můžete opatrně potvrdit, že jste těhotná, až ve chvíli, kdy se vám začne pod oblečením neoddiskutovatelně rýsovat těhotenské bříško. Musíme si však být svojí volbou jisti. Pokud věci nedopadnou, může být zvláště bolestné a nepříjemné vysvětlovat postupně desítkám kamarádů, že miminko již není. Oproti tomu hrstka blízkých, kterým o těhotenství řekneme hned v prvních týdnech, může zafungovat jako nedocenitelná podpora v těžkých chvílích, kdy se miminko rozhodne odejít. Nechte si vše v klidu projít hlavu, zapojte rozum i intuici a sami pro sebe si určete, v čem se cítíte pohodlně právě vy. Je to vaše volba a máte ji pevně ve svých rukou.
Když se miminko rozhodne odejít
Ztráta těhotenství přelije náš život jako ničivá tsunami. Bolí. Bolí fyzicky i psychicky a můžeme ji vnímat jako šok, nespravedlnost, podpásovku, tragédii. Můžeme se potýkat s mnoha náročnými emocemi. Přichází smutek, zoufalství, ztráta smyslu věcí. Také vztek, hořkost a závist vůči těm, kterým se to nestalo. A obavy. Strach, který s námi může zůstat a přetrvá klidně i během dalších, bezproblémových těhotenství. Všechny podobné pocity jsou běžné. Nejste v tom sama, toto již před vámi cítily i mnohé jiné ženy. Je přirozené cítit se úplně pod psa. A co pomůže? Třeba:
○ Čas. Banální, klišovité, ale platné. V pěně dní se každá bolest nějakým způsobem obrousí, otupí. Nemusí zmizet dokonale, ale přestane být zcela zdrcující. I když vám to na začátku může připadat jako plané řeči.
○ Povaha. Každý má jinak nastavené zvládací strategie. Možná jste právě Vy člověk, který se ze všeho rychle oklepe, situaci zpracuje a půjde dál bez nějakých zvláštních opatření. Pokud to však takto jednoduše překročit nedokážete, není na tom nic zvláštního. Můžete zkusit využít některý z dalších tipů.
○ Mluvit o tom. Povídejte si s blízkými, u kterých víte, že vás skutečně podrží a nebudou vás chlácholit dobře míněnými větami, které ale nepomáhají („Lepší, že se to stalo takhle brzy, později by to bylo ještě horší.“ – a podobně.)
○ Číst. Existuje například knížka Čekala jsem miminko, ale … Není to lehké čtení, ale ve chvíli, kdy se cítíte ve svém žalu osamocená, může být nesmírně posilující.
○ Říct si o pomoc. Dny plynou a vy jste na tom pořád velmi zle. To se může stát. Prožíváte skutečně velmi smutné životní období. Nečekejte, až to bude ještě horší a kontaktujte odborníka (psychologa, psychiatra, psychoterapeuta). Péče je dostupná osobně i online, hrazená z vašich peněz či z veřejného pojištění. Zapátrejte, co sedí zrovna vám a nechte si pomoci. Umět si nechat pomoct není žádný nezdar, ale umění sebepéče.
○ Udělat si potratový rituál. Možná to zní velmi ezotericky a nezvykle, nicméně rituály byly odjakživa důležitou součástí životů lidí – a dodnes jsou, i když si to možná neuvědomujeme. Udělat rituál je vlastně vědomé vytvoření prostoru, kdy se zastavíme a dopřejeme čas svému záměru. V souvislosti s potratem můžeme například:
⌂ Miminko pojmenovat. Bude se vám o něm možná lépe mluvit či přemýšlet, když bude mít své vlastní jméno. Je to také určité uznání toho, že existovalo. Tohle miminko je zkrátka součástí vašeho životního příběhu, i když s vámi strávilo jen omezenou dobu.
⌂ Napsat mu dopis. Vypsat se v něm z toho, co cítíte a prožíváte. Dopis si můžete uschovat, nebo jej třeba můžete spálit a popel někam uložit, rozprášit po větru. Dopis můžete i připevnit na loďku z kůry a poslat jej po vodě.
⌂ Pustit ho. I fyzicky. Kupte si létající lampión či balonek, pošeptejte mu vše, co byste chtěla svému miminku vzkázat. A pusťte jej k nebi.
Držte se!
