Zdá se mi, že je toho všude plno. Osvěty, která nám moudře radí, abychom se příliš nehrabali v soukromí ostatních. Přesto však neustále narážím na příběhy, kdy se bodrý strýček, všetečná tetička nebo netaktní kamarádka někdy až nevybíravě ptají, jak to tedy Alice má, když už jí bylo třicet a hnízdo pořád zeje prázdnotou!
Proč jsou otázky ohledně mateřství ošidné?
Vím. Osobní život druhých nás zkrátka někdy zajímá. Hodně. Lidé jsou zvědaví, rádi si povídají a snaží se dostat k nejrůznějším informacím. Takové puzení je běžné a občas jej na sobě vnímá mnoho z nás. Přesto se ale zkuste kousnout do jazyka, než se začnete ptát osob ve svém okolí na příliš osobní věci. Mezi takové ne úplně šťastné otázky patří třeba dotazy, které obsahují nějaké to „kdy už“. Nevhodné mohou být i vtipy ohledně počtu dětí, nevyžádané poznámky na téma „čas běží“, „měla bys mu pořídit sourozence“ či „čtyři děti už jsou moc“. Proč se to nehodí?
○ Alice se může o dítě snažit již mnoho let. Nad mateřstvím začala uvažovat ve třiadvaceti. Bylo jí dvacet čtyři, když vysadila antikoncepci. Ve dvaceti pěti poprvé potratila, v šestadvaceti podruhé. Od té doby neotěhotněla vůbec a spolu s manželem se rozhodli vyhledat pomoc na reprodukční klinice. Zjistili, že manžel Alice má špatný spermiogram a nabídli řešení. Jenže zatím nefunguje. Alici je jednatřicet, její kamarádky začínají rodit a ona neví, jestli kdy dítě vůbec bude mít. Někdy nemyslí na nic jiného a velmi se trápí. Když ji tetička přes páté koleno na rodinné sešlosti škádlí, že hodiny dělají „tik tak“, strojeně se usměje, omluví se a jde na toaletu. Hluboce ji to ranilo.
○ Alice děti nechce. Otázka „kdy už“ ji unavuje. K dětem zkrátka nemá vztah. Synovec je super a má jej moc ráda, ale nad vlastními potomky neuvažuje. Baví ji její práce a svoboda. Vysvětlovat to pořád dokola náhodným lidem ji už obtěžuje.
○ Alice má dceru Evu. Evička je nároční dítě a Alice se někdy cítí na dně. Miluje ji, ale více dětí nechce. Manžel naopak pochází z velké rodiny, stesky Alice nechápe a dva, tři sourozence by Evičce pořídil. Doma zuří poměrně vážná krize. Na setkání s přáteli potkají nepříliš blízkou kamarádku, která se jich zvesela ptá, kdy bude další dítě. Alice a manžel se usmívají, ale později se kvůli tomu ošklivě pohádají. Dusno by se dalo krájet.
○ Alice zažila po prvním porodu vyčerpávající poporodní depresi. Nevěděla, o co jde. Bylo jí mizerně, vztah byl na pokraji krachu, miminko hodně plakalo. Až po půl roce temna se Alicin přítel v hospodě dozvěděl, že ženě nemusí být po porodu dobře. Příběh nabral dobrý spád, Alice vyhledala pomoc, přítel ji podpořil a krize je posílila. Alice si vždycky představovala, že bude mít děti tři. Poporodní depresi však nechce již nikdy zažít a dalšího otěhotnění se obává. Přítel nechává rozhodnutí na ní. Téma Alici sužuje, smiřuje se však s tím, že život bude jiný, než jaký si jej představovala. Otázky „kdy už“ přisypávají sůl do bolestivé rány.
○ Alice se vás na názor neptala. Vám přijde, že má Alice těch dětí moc? Nebo málo? Otěhotněla moc mladá? Otěhotněla moc stará? A ptala se vás Alice na váš názor na její soukromý život?
Intimní prostor
Dalo by se najít mnoho dalších příkladů a příběhů, proč se vyplatí přemýšlet předtím, než začneme chrlit dotazy jako na běžícím páse. Jasně, nemusíme to myslet špatně. Zkusme se na to ale podívat ještě z trošku jiného úhlu. Otázky na mateřství jsou intimní. Těhotenství nevzniká samo od sebe. Vede k němu sex, případně zásahy lékařů. Ale na sex a na detaily ohledně zdraví se také nikoho na potkání obvykle neptáme. Zkusme podobným sítem prohnat i otázky, které už už hodláme vyslovit nahlas. Alice se nás také neptá, jestli a kolikrát jsme už ten den byli na WC. Existují zkrátka otázky, u kterých se zdrženlivost vyplatí.
Takže se neptat nikdy?
Otázky na mateřství nemusí být tabu. Plodnost, těhotenství, porody, rodičovství, to všechno jsou silná témata, v nějaké míře se týkají vlastně každého z nás. Zkusme ale rozlišovat, s kým hovoříme. Pokud mluvíme s vlastními dospělými dětmi nebo s nejbližšími přítelkyněmi, bude pravděpodobně hranice toho, co si můžeme dovolit, posunutá. V bezpečném prostoru takové hovory bezesporu vést lze. Pokud si ale u někoho nejsme jistí, zkusme být raději opatrní. Můžeme vyčkat. Jsme na třídním srazu a konverzace se přirozeně na téma děti stočí. Alice se do té doby dobře bavila, ale teď mlčí. Zapojme trošku citu a empatie – je třeba ji začít zpovídat? Alice je dospělá a pokud se bude chtít vyjádřit, vyjádří se. Netahejme to z ní. Někdy se stane, že se hovor dostane do podivných končin. Rozhovor se nějakým způsobem okolo tématu dětí točí, ale protistrana reaguje vyhýbavě. Situace je matoucí. V takovém případě není nutné propadat rozpakům, situaci můžeme pojmenovat a dát druhému na výběr. „Teď si Alice nejsem jistá, jestli je to vhodné téma. Klidně obrátíme list.“ „Zdá se mi, že bych se teď měla zeptat já tebe, ale nevím, zda o to stojíš.“ „Vím, že podobná otázka může být někomu nepříjemná, proto mě zaraz, pokud si o dětech podívat nechceš.“ Druhému tím dáváme najevo, že si klidně o tématu povídat budeme, ale nikoho do toho nenutíme. Konverzace se pak třeba plynule rozjede a dozvíte se, po čem vaše zvědavé já touží. A pokud ne? Vaše ohleduplnost vás šlechtí. Je lepší odejít domů s neuspokojenou zvědavostí než s tím, že jsme někoho bolestivě zasáhli na citlivém místě.
Bravo! Tohle by melo byt povinne cteni pro vsechny!