Mít děti je požehnání. Naplňující, intenzivní, převratná životní změna. Je to také spousta starostí, trápení, dávání a odříkání. Celá mateřská zkušenost představuje takový mix pozitivních i negativních emocí, zážitků a myšlenek. My jako společnost rádi zdůrazňujeme ty pozitivní aspekty. Jako by máma neměla nárok na to cítit se z toho všeho vyčerpaná, unavená a bez motivace do dalších dní. Často tajíme své psychické potíže nejen před okolním světem, ale i sami před sebou. Kde se ten strach bere?
Minulost plná nástrah
Před nějakou dobou jsem četla knihu Mateřství se mi stalo pastí: příběhy matek s depresí od Tracy Thompson. Kniha přináší zajímavé zpovědi mnoha žen, jimž život ztrpčuje nevítaná psychická nemoc. Mimo jiné mě zaujaly pasáže, které popisují, jak to bylo se ženami s rozladěnou psychikou dříve. Pojďme se podívat na příklady.
○ V roce 1876 byla jistá Elizabeth Dreherová přijata do nemocnice pro duševně nemocné ve Washingtonu. Diagnóza zněla „akutní melancholie vlivem porodu“, patrně šlo o poporodní depresi. Její několikatýdenní syn jí byl na to konto odebrán a umístěn do sirotčince. Happy end se nekonal. O necelé dvě desítky let později zemřela Elizabeth na tuberkulóza, svého syna zpět do péče nikdy nezískala.
○ V prvním vydání knihy Péče o miminko a dítě z roku 1945 od Benjamina Spocka je pasáž o „sklíčenosti“. Doktor Spock radí si od náročné péče v prvním měsíci či dvou od porodu, odpočinout. Jako vhodné odreagování nabízí výlet do kina, návštěvu salonu krásy či nákup nové garderoby. A když neseženete hlídání? Doktor doporučuje – vezměte si miminko s sebou! Co dodat. Děkujeme za pochopení situace, pane doktore. Mimochodem, Tracy Thompson uvádí, že tato pasáž nechybí ve vydání knihy ani o padesát let později. Jen slovo sklíčenost bylo nahrazeno termínem poporodní deprese.
○ Poporodní obsedantně kompulzivní porucha umí napáchat pěknou paseku. Nechtěné násilné myšlenky, kterých se nelze zbavit. „Co když svému dítěti ublížím?“ Ublížit nechceme, ale musíme na to pořád myslet. Některé myšlenky jsou velmi konkrétní, surové a barvité. Až do začátku dvacátého století byly takové ženy označovány jako „vražedné matky“.
Starám se, akorát mi není dobře
Možná se pořád bojíme, že pokud budeme o svých problémech hovořit, zavdáme svému okolí důvod myslet si, že naše péče o děti je nedostatečná. Tato úvaha je vlastně logická. Přiznat v minulosti problém znamenalo reálné nebezpečí, že o děti přijdeme a skončíme někde v blázinci, případně s cejchem matky vražedkyně. Obranný mechanismus tedy velí mlčet a tvářit se, že potíže neexistují. Jenže to vede k pocitu, že jsme na to všechno samy. A že jsme v tom samy. Jenže nejsme.
Mluvit, mluvit, mluvit
Vždycky budou existovat lidé, kteří se na nás budou dívat skrz prsty. Pro to, že máme zelené vlasy, piercing v nose, příliš seriózní kostýmek nebo depresi. Tak to prostě je. Pokud nás názory druhých tíží, nevyřešíme to jedním rozhodnutím v naší hlavě. Oprostit se od toho je proces, dlouhodobá práce na sobě samém, posilování našich (sebe)jistot a podpora osobnostního zrání. Co však můžeme udělat již nyní, je zamyslet se nad tím, kdo v našem okolí pro nás představuje oporu. Kdo při nás stojí a nabízí pomoc, i když jsme o ni ještě nahlas nepožádali. Mluvte se svými blízkými. Poproste je o pomoc. Vyhledejte odbornou pomoc. Kontaktujte svého obvodního lékaře, najděte psychologa, psychiatra, psychoterapeuta. Inspirujte se na stránkách Úsměv mámy nebo Perinatal. Dejte průchod hněvu se Vztekem matek. Ale nebuďte na to samy. Vaše odvaha se tomu postavit bude možná inspirací pro podobně trpící ženy. A až i ony najdou kuráž říct nahlas, že jim není dobře, posune nás to jako společnost. K lepšímu. Ke společnosti, kde můžeme říct, že jsme matky, kterým je zle, a dostane se nám pochopení a pomoci namísto cejchu.
